Život je příliš krátký na to, abych fotografoval časem delším než 1/100 sekundy a snímky směly mlčet….

     Jako kluk jsem zapaloval magneziový prášek, aby bylo na focení světlo. Dnes mám blesky řízené mikroprocesory, které s fotoaparátem komunikují na dálku. Z pouhého odhadu expozice jsem se přes kapesní expozimetr dostal k inteligentnímu měření v několika stovkách zón snímku současně. Ostří za mne Japonec, barvu upravuje Japonec….(A já mu do toho mohu česky kecat!) Je život fotografa opravdu tak krátký?

     Největší zlom v mém fotoživotě nastal při setkání s digitální fotografií. Díky Monice Pavlíčkové a Ondřeji Typoltovi jsem v roce 1998 dostal šanci vyměnit „proplachování stříbra vodou“ za nový svět jedniček a nul. (A začít se – pokolikáté už? – učit téměř od začátku.) Třetí etapa začíná: prostorová (3D) fotografie, trojrozměrné video. Je život fotografa opravdu tak krátký?

     Jako novinář jsem měl šanci být u toho. Jako fotoreportér šanci – i nutnost - být tomu nadosah. Píšící si může večer v hospodě povídat, jaké to stovku metrů nad zemí při montáži antén televizního vysílače je; fotograf tam musí vylézt. Díky za ty krásné okamžiky.

     Jako novinář jsem musel fotografovat vše – od osob po architekturu, od sportu po krajinu…. Nejraději mám lidi. Jejich ruce a tvář. Z krajin preferuji především údolí a vrcholky ženských těl… Díky za možnost zajímavé lidi potkávat.

     Život fotografa? Tisíce snímků v novinách a časopisech, pár desítek v knihách. Více než desítka výstav doma i v zahraničí. Pár diplomů, sem tam poplácání po rameni. (Občas výhružka.) Největší vyznamenání? Když zaměstnanec lanovky, který dvě desítky let několikrát denně jezdil kabinkou nahoru a dolů, nad mou fotkou řekl: „Tak takhle jsem tu naši lanovku ještě neviděl!“

     Z katalogu výstavy k 50 rokům od první fotografie v novinách